Karel Got: Srdce nehasnou
Někdy se ví, co Bůh chystá,
a že se nedaj‘ stihnout všechna místa,
ale je to dobrák, altruista,
vždyť mi dal tebe, domov, přístav.
A v něm jsi ty,
celý můj svět,
laskavá náruč
i zběsilý hled.
A kolem nás hudba,
jedna z těch krás,
kdy po zádech
běhá nám mráz.
Vždyť víš, srdce nehasnou.
Ale může se stát,
jak častokrát,
že začnu se bát,
pak nesmíš to vzdát.
Na všechny z tvých cest,
má jediná z hvězd,
svítím ti dál.
A co když strhne mě proud?
Pak musíš plout,
mít z vavřínů vor
a na něm neusnout.
Na všechny z tvých cest,
má jediná z hvězd,
svítím ti dál.
A teď už cítím, jak sprintuje čas,
ještě než usnu, chci slyšet tvůj hlas.
Ať zůstane věčných i těch pár chvil,
kdy zpívalas ze všech svých sil.
Že kořínek tvůj je tuhý jak kmen,
stromy však dorostou, nezapomeň.
Ale v korunách vedou tisíce tras,
na konci každé sejdem se zas.
Vždyť víš, srdce nehasnou.
Ale může se stát,
jak častokrát,
že začnu se bát,
pak nesmíš to vzdát.
Na všechny z tvých cest,
má jediná z hvězd,
svítím ti dál.
Co když strhne mě proud?
Pak musíš plout,
mít z vavřínů vor
a na něm neusnout.
Na všechny z tvých cest,
svítím ti dál.
Vždyť víš, srdce nehasnou.
Ale může se stát,
jak častokrát,
že začnu se bát,
pak nesmíš to vzdát.
Na všechny z tvých cest,
má jediná z hvězd,
svítím ti dál.
Co když strhne mě proud?
Pak musíš plout,
mít z vavřínů vor
a na něm neusnout.
Na všechny z tvých cest,
svítím ti dál.
Někdy se ví, co Bůh chystá.
