Karel Got: Srdce nehasnou

Někdy se ví, co Bůh chystá,
a že se nedaj‘ stihnout všechna místa,
ale je to dobrák, altruista,
vždyť mi dal tebe, domov, přístav.

A v něm jsi ty,
celý můj svět,
laskavá náruč
i zběsilý hled.
A kolem nás hudba,
jedna z těch krás,
kdy po zádech
běhá nám mráz.
Vždyť víš, srdce nehasnou.

Ale může se stát,
jak častokrát,
že začnu se bát,
pak nesmíš to vzdát.
Na všechny z tvých cest,
má jediná z hvězd,
svítím ti dál.

A co když strhne mě proud?
Pak musíš plout,
mít z vavřínů vor
a na něm neusnout.
Na všechny z tvých cest,
má jediná z hvězd,
svítím ti dál.

A teď už cítím, jak sprintuje čas,
ještě než usnu, chci slyšet tvůj hlas.
Ať zůstane věčných i těch pár chvil,
kdy zpívalas ze všech svých sil.

Že kořínek tvůj je tuhý jak kmen,
stromy však dorostou, nezapomeň.
Ale v korunách vedou tisíce tras,
na konci každé sejdem se zas.

Vždyť víš, srdce nehasnou.

Ale může se stát,
jak častokrát,
že začnu se bát,
pak nesmíš to vzdát.
Na všechny z tvých cest,
má jediná z hvězd,
svítím ti dál.

Co když strhne mě proud?
Pak musíš plout,
mít z vavřínů vor
a na něm neusnout.
Na všechny z tvých cest,
svítím ti dál.

Vždyť víš, srdce nehasnou.

Ale může se stát,
jak častokrát,
že začnu se bát,
pak nesmíš to vzdát.
Na všechny z tvých cest,
má jediná z hvězd,
svítím ti dál.

Co když strhne mě proud?
Pak musíš plout,
mít z vavřínů vor
a na něm neusnout.
Na všechny z tvých cest,
svítím ti dál.

Někdy se ví, co Bůh chystá.